VECNE ZAKONY - Natalia de Lemeny Makedonova

Přijaté ze Světla dne 22.7.2018

Ocitl jsem se na louce plné květů rozmanitých barev, obklopen krásnou přírodou. V pozadí se rozprostíral hustý les tvořící jakousi ochrannou hradbu před rušivými vlivy. Seděl jsem v lůně přírody, naslouchajíc různým zvukem, vdechujíc její vůni, dotýkajíc se vlhké země. Očima jsem sledoval neustálý pohyb drobného hmyzu, ptáků v povětří i lučních květů, jak se s nimi vítr pohrával. Nebe bylo modré a slunce neobvykle vyzařovalo do bílá zbarvené paprsky světla. Najednou jsem pocítil, jak ke mně přiletěl malý ptáček a sedl si mi na rameno. Na chvilku si zašvitořil a potom opět vzlétl k obloze.

Vstal jsem a vybral se směrem k lesu. Přede mnou se objevil úzký chodník, po obou stranách lemovaný rozmanitými bylinami, sahajícími až k mým bokům. Bosý jsem pomalu kráčel vpřed, dotýkajíc se dlaněmi vršků bylin. Se zaměřením na každý krok procházel jsem jakousi očistou. Vnímal jsem, jak vše nežádoucí ze mě vychází nohama ven směrem do země.

Po chvíli se přede mnou vynořila silueta jakéhosi hradu. Postupně se stával stále více zřetelnějším. Byl obrovský. Svůj pohled jsem zaměřil do výšky na tyčící se věže, jejichž vrchol byl sotva viditelný. Prošel jsem velkou branou s vytaženou mohutnou mříží do prázdného tmavého prostoru. Mlčky jsem tam stál, vnímajíc okolní tmu. Po chvíli mě shora zasáhl paprsek bílého světla. Celý ponořený v sloupu jeho žáru jsem byl postupně vyzdvihován směrem nahoru.

Náhle jsem se ocitl ve velkém prostranství, které se mi zdálo jakési povědomé. Obrovská sál s vysokým sloupovím, sahajícím až ke klenbovému stropu. Bylo to přesně to místo, kde jsem před časem viděl stát paní Natálii s děťátkem v náručí těsně po jejím vyzvednutí z hrubohmotného těla a převzetí malého Imanuele od čtyř vznešených bytostí. Stejně jako ona tehdy, i já jsem kráčel směrem k vzdálenému oltáři. Po obou stranách sloupořadí mě už vítali vznešené bytosti. Přišel jsem ke stoupajícím schodům, a pomalu kráčel vzhůru k pódiu, kde mě už očekávali Syn Člověka, Abdrushin a paní Natália, Svanhilda. Asi v horní třetině schodů jsem se zastavil a se skloněnou hlavou poklekl před Abdrushinem, přicházejícím mi vstříc. Hned za ním ho následovala Svanhilda. Stáli přede mnou a usmívali se. Zasažený Světlem, vycházejícím z Abdrushina, jsem v blaženém naplnění a s pokorou v srdci poděkoval Pánu, že jsem směl být v Jeho blízkosti. Zvedl jsem k němu pohled a zeptal se na nejasnosti Schwanbergovho proroctví, uvedeného v druhé části knihy Věčné zákony.

Abdrushin se na mě usmál a řekl:

"Všechno je tak jak má být, je to v pořádku".

Vzápětí Jeho tvář zvážněla a pokračoval dále:

"Všechno urychlím, události naberou rychlý spád. Buďte připraveni, přijde to najednou! "

Pochopil jsem, že moje otázka byla bezvýznamná před tím, co mi následně bylo dovoleno přežít a vidět.

Abdrushin pak položil své ruce na mou hlavu a já jsem pocítil silnou energii, vlévající se do mého nitra. Oba jsme stáli v záplavě Světla. Vzápětí se mi otevřel vnitřní zrak a jak odhalením závoje se přede mnou rozvinul ohromný vesmír a v něm naše malá planeta Země. V okamžiku jsem se ocitl v její blízkosti a viděl, jak se nehybně vznáší v tmavém prostoru, v krásném modravém zbarvení, zahalena do bílého pláště atmosféry, přes který bylo možné sem i tam spatřit hnědozelené části pevniny.

Najednou se můj zrak zaměřil na světlý objekt, přicházející z hloubky vesmíru. V okamžiku se přiblížil a já jsem mohl pozorovat, jak se velkou rychlostí řítil směrem k Zemi. Proletěl vedle ní a pokračoval dále ve své dráze. Viděl jsem ho zblízka, byla to zářivá hvězda, kometa velkých rozměrů. Vycházela z ní ohromná síla a bílé světlo, vytvářející za ní dlouhý pás zářícího pole.

Pod jejím vlivem se Země náhle začala prudce otáčet ve směru hodinových ručiček kolem své osy. Rotace postupně nabírala na obrátkách. Při zvýšené rychlosti všechny barvy splynuly v jednu a Země se změnila na šedou rotující kouli. Když rotace dosáhla svého vrcholu, v horní části Země, v oblasti severního pólu se náhle vytvořil velký otvor. Vzápětí z něj začala vytryskovat zlatá tekutina (plazma) v podobě drobných částeček a ve formě hřibu postupně padala dolů, vytvářejíc jakoby velký obal kolem Země. Když proud zlaté tekutiny a rotace ustaly, Země se ocitla v průhledné bleděmodré bublině, několikanásobně větší, než ona sama. Chvíli se vznášela v jejím středu, dokud se bublina nezačala zvedat směrem nahoru. Pozoroval jsem její pomalý pohyb, zatímco Země stála nepohnutě na svém místě. Bez jakéhokoliv odporu nechala bublina proniknout Zemi svým pláštěm a zrychleným pohybem se vymrštila vzhůru do světlých výšin, zanechávajíc Zemi pod sebou v hlubokém tmavém prostoru.

Uvědomil jsem si, že to prudké otáčení Země znázorňovalo zrychlený průběh událostí, který z Boží vůle nastal vlivem působení Hvězdy Syna Člověka a zvýšeným přílivem síly ze Světla. Zlatá tekutina, vycházející zevnitř Země, představovala to čisté, původní, jemné jádro, což dosud leželo uvězněno v hloubce pod těžkými nánosy temnem otrávené hmoty.

Velká průhledná bublina kolem Země ztělesňovala Novou Zemi, která se z důvodu své jemnější podstaty mohla oddělit a tak vystoupit do světlých výšin.

Zeptal jsem se na světlé lidi a bytosti žijící na Zemi, jak se oni dostanou nahoru na Novou Zemi, jak to celé bude probíhat. Najednou jsem viděl obraz, jak se vytvořily světelné energetické sloupy (trubice), spojující Novou a starou Zemi, přes které byli lidé ve svých světlých jemnějších schránkách postupně vyzvedáváni nahoru. Sám sebe jsem viděl stoupat nahoru. Nebyl jsem však ve svém hrubohmotném těle, které pravděpodobně zůstalo na staré Zemi. Během vyzvedávání nahoru jsem byl ještě energeticky dočišťován, kvalitativně přetvářen (transmutován), dokud jsem nedosáhl úrovně světlých výšin a mohl tak vstoupit na Novou Zemi. Vzápětí jsem se na ní i ocitl. Vnímal jsem kouzlo překrásné přírody plné rozmanitých květů, rostlin, jezírek a vodopádů s křišťálově čistou vodou. Paprsky z nebes dopadaly na povrch jezera a jejich odraz mě přímo oslepoval. Den tam byl jasnější a všude vládl klid, radost a harmonie.

Shora jsem se ještě jednou podíval dolů do tmavé hloubky na starou Zemi, avšak už mi nebylo umožněno sestoupit na její povrch.

Po chvíli pozorování jsem se opět ocitl na louce, kde moje putování za tímto poselstvím ze Světla začalo.