VECNE ZAKONY - Natalia de Lemeny Makedonova

1. kapitola: Věčné zákony

Proč má člověk znát věčné zákony? Jaký to má pro něj smysl? Abychom dokázali odpovědět na tyto otázky, zkusme se na ně podívat skrze oblast, ve které podobné odpovědi už známe.

S hromadným rozvojem automobilové dopravy se zvýšily nároky na její kvalitu, a proto každý řidič musí znát pravidla silničního provozu a podle nich se řídit. Ze začátku se mu zdají mnohé předpisy zbytečné, protože nezná jejich smysl a souvislosti. Teprve, když musí za každý chybný krok platit, ať už formou pokuty, materiálními škodami nebo úrazem, pochopí, že mu nezbývá, než se dopravním předpisům podřídit.

Podobné je to i s věčnými zákony. Pokud je neznáme a nedodržujeme, neustále nás poškozují a všemožně ,,trestají" až do té doby, dokud se jim nepřizpůsobíme a nepochopíme jejich smysl. Paradoxem našeho moderního života je, že kdo chce jezdit autem, musí znát dopravní předpisy, aby neohrožoval sebe i ostatní. Avšak v běžném životě se z neznalosti věčných zákonů necháváme denně ubíjet jejich důsledky, které jsou v porovnání s jízdou nejednou nebezpečnější.

Jak je možné, že nám uniklo poznání věčných zákonů, když jsou věčné a stále přítomné? Zatímco bylo pro většinu z nás důležité jen uspokojování pozemských potřeb a žádostí, nemohli jsme dospět ke kontaktu s věčností. Naše duše nebyla ještě připravena přijmout toto poznání. V dnešní době však již mnozí z nás mají dostatečně vyvinuté duševní schopnosti, takže dveře k poznání věčných zákonů jsou před nimi otevřené.

Obecným vývojem se zvýšily u každého člověka nároky na hmotné pohodlí, kvalitnější bydlení, lepší hygienu, tvořivější práci, více se věnujeme i zevnějšku a kultuře. Souběžně se znásobily požadavky na vyšší duševní poznání, protože tělo se může dokonale vyvíjet pouze v harmonii s duší. Stále více lidí chce proniknout do tajemství života stále hlouběji. Touží dozvědět se, jak lépe žít, ale i proč vlastně žijí a proč umírají.

Jenže která cesta z mnoha, co se dnes nabízejí, vede ke správnému poznání? Vždyť kolik lidí na těch svých bloudí, dokonce i padají, takže začínají pochybovat, zda pravá cesta vůbec existuje. Z tohoto labyrintu se však člověk může vymotat jen tehdy, pokud si zachová jasnou hlavu a otevřené srdce. Podobně jako v dopravě značky a směrové tabule dovedou člověka bezpečně do cíle, v běžném životě jsou věčné zákony milníky na cestě k poznání.

Uplatnění věčných zákonů v praxi bývá zpočátku namáhavé. V mnoha případech se bude muset člověk obrátit o 180 stupňů zpět, nebo zcela jiným směrem, než byl dosud zvyklý. Avšak časem zjistí, že jeho život se stal klidnější, vyrovnanější a podřídí se jim dobrovolně, jak to udělal při dopravních předpisech. Poznáním a dodržováním věčných zákonů bude ve společnosti postupně mizet utrpení, shon a nespravedlnost, které jsou ovocem jejich neznalosti.

Utrpení není nezbytnou součástí života, jak to tvrdí některé duchovní směry. Je jen důsledkem chybných činů, kterých se dopouštíme z nevědomosti.

Jak se vlastně projevují věčné zákony? Především působí jako síla, která udržuje vesmírný koloběh. Její účinky dokážeme pochopit jako jeden celek pouze intuitivně. Ale rozum, který rád zařazuje a škatulkuje, ji vidí jako souhrn různých zákonů.

Věčné zákony se projevují nepřetržitě, bez ohledu na vznik a zánik vesmíru, neboť jsou stálé a neměnné. Na tomto světě jim podléháme v různých oblastech života - v přírodě, v činech, v myšlení, citech a dokonce i po smrti. Často si jejich vliv na náš život neumíme logicky vysvětlit, proto svou nevědomost zakrýváme jednoduchým tvrzením, že jde jen o náhodu nebo o něco, co vůbec na nás nezávisí.

Vesmír i neviditelné světy nad ním mají množství obyvatel. Člověk je schopen poznat a přijmout tyto ,,jiné světy" jen díky tomu, že jsou protkané stejnými zákony. Nehmotné, avšak vnímatelné působení Prazákonů budeme postupně objevovat, o jejich existenci se však musí přesvědčit každý sám důkladným pozorováním a hodnocením svého života a okolí. Hmotné účinky věčných zákonů už dávno potvrdily různé vědecké disciplíny, proto má každý možnost najít ve své profesi obdobu jejich působení.

Nyní si vysvětlíme věčné zákony jen na známých skutečnostech a pojmech z běžného života, až pak je budeme rozvíjet i v jiných oblastech, souběžně s přijímáním nových poznatků. Později pochopíme, že téměř každý děj je výsledkem působení několika zákonů a že opravdu působí jako celek. Přesto si je rozebereme nyní jednotlivě.

Jak se projevuje zákon tíhy v nehmotné formě života? Hledejme ho zejména v oblasti myšlení a cítění. Jistě každý zná z vlastní zkušenosti, jak ho zlé myšlenky nebo vážné starosti ,,tíží". Rovněž nečisté svědomí nebo chybná rozhodnutí nás unavují, vyčerpávají a ,,tlačí" k zemi, jakoby jsme nesli na zádech velký náklad. Ale známe i pocit euforie, vznášení se, když nás radostné zprávy, ušlechtilé myšlenky a láskyplné city jakoby nadlehčovaly.

Zjednodušeně můžeme vyjádřit, že zákon tíže se na nehmotné úrovni života projevuje tím, že všechno negativní, nepříjemné a špatné nás zatěžuje, zatímco pozitivní a optimistické myšlení a city nás nadlehčují, povznášejí.

Snadno se sbližují lidé se stejnými sklony, zájmy a životními hodnotami. Proto spojovat, přitahovat se a rozumět si lze jen na stejné úrovni. Nestejnorodé se nemůže spojovat, odpuzuje se, vytváří nesoulad a utrpení.

Analogii v přírodě můžeme najít například při křížení plodin. Nepodaří se nám zkřížit pšenici s jablkem, neboť jsou to dva různé druhy rostlin. Ale pšenici s jinou obilovinou můžeme zkřížit, protože jde o stejný druh.

V citovém životě je takovým příkladem partnerství. Láskyplný a trvalý vztah může vzniknout jen v takové dvojici, ve které oba upřímně milují. Pokud jen jeden miluje a druhý je lhostejný, chybí stejnorodost citů - oboustranná láska. V takovém vztahu vzniká nerovnováha, potíže a utrpení, neboť je narušen zákon stejnorodosti. Pokud však takové partnery spojuje jiná stejnorodost, například lpění na majetku, dětech nebo něčem jiném, tehdy mohou spolu existovat dobře, ale opravdovou lásku nepoznají.

Společně s předchozím zákonem úzce souvisí zákon doplnění celku. Podle něj se ve stejném druhu v době zralosti přitahují protiklady opačné póly - kladný a záporný, samec a samička, muž a žena, neboť tvoří spolu dokonalý celek. Právě proto je prvním předpokladem zákona o doplnění celku stejnorodost. Spářit se může například kohout a slepice. Avšak kohout a kočka se nespáří, neboť nepocházejí ze stejného druhu. Ani dvě slepice se nespáří, i když jsou ze stejného druhu, chybí jim totiž protipól.

Podobné je to i s lidskými vlastnostmi. Ne stejné, ale různorodé se doplňují do celku. Když mají například oba partneři stejnou vlastnost - nestálost, v jejich vztahu není klidu a pořádku. Převládá v něm chaos a nevyrovnanost. Pokud jsou však oba partneři maximálně stabilní, chybí jim nové impulsy, nudí se nebo si svou omezenost ani neuvědomují.

Nejideálnější stav pro harmonický život vytváří dvojice, která se doplňuje odlišnými vlastnostmi, ale přesto uznává stejné životní hodnoty a cíle.

Jak lze vysvětlit zákon zpětného působení? Účinek tohoto zákona v běžném životě lidé postřehli už dávno a vyjádřili ho přirovnáním ,,Co člověk dává, to dostane". Křesťanům přiblížil tento zákon Kristus svým výrokem ,,Co člověk zaseje, to sklidí". Z fyziky nám ho připomíná zákon akce a reakce.

Jelikož je vesmír ohraničený, a ne nekonečný, jak se nám to zdá z omezeného lidského pohledu, nic se v něm nemůže ztratit. Vše se v kruhu vrací zpět k východisku, dokonce ještě znásobené. Podle zákona stejnorodosti se při zpětném pohybu stejnorodé přitahuje, hromadí, tedy zvětšuje. Proto zákon zpětného působení působí současně se zákonem stejnorodosti.

Avšak pokud hodnotíme činy nějakého člověka nebo i vlastní, ne vždy objevíme jejich okamžité důsledky, tedy zpětný účinek, ačkoli to očekáváme. V běžném životě nebývá dobro vždy odměněno dobrem, a ani zlo stejnou mincí. Stačí si vzpomenout na lidi, kteří žijí v blahobytu a ve spokojenosti i na úkor jiných. Ovoce jejich činů v podobě zpětných účinků nevidíme hned, nuže si myslíme, že tento zákon nefunguje přesně. Kdo však pochopí, že život člověka je velmi krátký na to, aby v něm mohl ,,sklidit" vše, co v tomto životě ,,zasel", musí hledat vyrovnání ve věčnosti - na onom světě a v opětovných návratech na Zem.

Většina z nás se zdokonaluje pouze tím, že dělá chyby. Jejich důsledky - zpětné účinky nemusí však prožít ještě v témže životě, protože ještě na ně prostě nedozrály podmínky. To však neznamená, že se ztratili. Mnozí právě z tohoto časového posunu přestali věřit v platnost zákona zpětného působení, ve spravedlnost.

Všechna stará náboženství na celém světě poznaly vícenásobné návraty člověka na Zemi - reinkarnaci, která jediná dává možnost odpykat chyby tam, kde vznikly - na Zemi.

V 6. století na ekumenickém koncilu v Cařihradě chtěla křesťanská církev dokázat, že lidská vůle může měnit i věčné zákony. Popřením reinkarnace chtěla smazat vliv zákona zpětného působení. Samozřejmě zákon fungoval, zda ho uznávala, nebo ne. Podle křesťanských představ člověk, který zhřešil, se dostane po smrti do ,,pekla" - navždy. Ale věčné odpykávání chyb v ,,pekle" nedává další možnost vývoje. Člověk už tedy nemá možnost napravit chybu a změnit se. Pouze opětovný život na Zemi poskytuje takovou příležitost.

O tom, že i v období Krista znali a uznávali reinkarnaci, svědčí pozůstatky, které ,,zapomněli" tehdejší upravovatelné Bible z ní vyjmout. Je jich více, zmíníme jen některé.

Apoštolové se ptali Ježíše, když uviděli slepého žebráka: ,,Kdo zhřešil, on sám, nebo jeho rodiče?" Chtěli se tak dozvědět, za koho svou slepotou pyká, zda za rodiče, nebo za sebe.

Dále v Matoušově evangeliu, v 17. kapitole, 10. verši Ježíš jasně říká, že starověký prorok Eliáš přišel znovu na Zemi v osobě Jana Křtitele, ale nepoznali ho a zabili.

Ukážeme si na příkladu ze současného života, jak přibližně funguje zákon zpětného působení.

Mladý muž ujíždí autem příliš rychle přes vesnici. Nerespektuje dopravní předpisy, neboť pro své mládí ještě neumí předvídat. Když mu vběhne do cesty dítě, navzdory maximálnímu úsilí nestačí zabránit nehodě a způsobí mu úraz. Pokud muž upřímně lituje své chyby a projeví to i skutkem tak, že začne jezdit opatrněji, už si zčásti svoji vinu odpykává. Jeho pozitivní postoj k chybě vede k tomu, že se brzy uzavře kruh zpětných účinků. Jeho odpykání například může dovršit tím, že zabrání nějakým způsobem jiné vážné nehodě, které bude svědkem.

Kdo se však ze své chyby nepoučil, nemusí už dostat příležitost k jejímu odčinění v tomto životě. Podle zákona zpětného působení si ji odnáší do dalšího života. Zároveň bude podle zákona stejnorodosti snášet znásobené důsledky přibližně takto: buď se sám stane obětí nehody s těžším úrazem, než způsobil, nebo mu někdo jiný vážně zraní dítě.

Tedy zpětné účinky splaceny stejnou mincí - nehodou zasáhnou jen toho, kdo se ze své chyby nepoučil. Postižený tím dostává další možnost na vlastním utrpení pochopit své nedostatky, a tak se změnit. Z uvedeného vyplývá, že ne Bůh, ale člověk sám se trestá, když nezná a nedodržuje věčné zákony, které na něj působí jako bumerang.

Možná se někdo po poznání zákona zpětného působení zamyslí nad tím, proč se někdo narodí jako mrzák, když ještě nestihl v životě nic špatného udělat. Nebo v téže souvislosti začne uvažovat, jak byli potrestáni váleční zločinci, kteří surově vraždili a mrzačili lidi. Je pravda, že ne všichni nesli následky za své činy v tom životě, ve kterém nelidsky konali. Čím později je však snášejí, tím jsou těžší. Rozmnoží se podobně, jako když zasejeme jedno zrno a vyroste z něj více zrn.

Avšak ne každé utrpení je projevem zpětných účinků. Mnozí snášejí útlak, škodu nebo nemoc z nezvládnutého pocitu křivdy, z nedostatku lásky a pochopení. Sebelítost je útěchou pouze na chvíli, pak si člověk musí uvědomit svou slabost a hledat příčiny, které ho přivedly do této nepřekonatelné situace. Po pochopení sebe, ale i jiných bude možná konat konstruktivně, aby se zbavil dalšího utrpení.

Nikdo snad nepochybuje, že pohyb je nezbytnou součástí života. Vše, co se podřídí zákonu pohybu, má v sobě život, a tím i vývoj. Kde je nedostatek pohybu, tam dochází ke stagnaci a úpadku.

V přírodě mají zvířata své přirozené nepřátele, kteří je nutí k neustálému pohybu a ostražitosti - tak se zdokonalují a vyvíjejí. Za oběť padnou pouze slabí, nemocní a staří tvorové.

I u lidí přiměřený tělesný pohyb, dokonce i stres, působí aktivizačně na tělo i mysl, odhaluje skryté rezervy, a v důsledku toho podporuje vývoj. Pohodlní a líní lidé onemocní a zeslábnou dříve než aktivní. Jejich mysl bývá často stejně jako tělo strnulá a líná, a proto je jen těžko schopna pochopit příčiny svého utrpení. Tito chudáci nemají ani dost sil a odvahy, aby unikli z ubíjející situace, nebo ji změnili. V případě nemoci si nechtějí upravit nevhodnou životosprávu, ani zbavit se špatných návyků. Nedostatek pohybu je tedy brzdou tělesného i duševního zdraví a vývoje.

Při nadměrné aktivitě, často vyplývající z dlouhotrvajícího stresu, a při velké fyzické zátěži vznikají podobné důsledky jako při nedostatku pohybu - rychlejší stárnutí a nemoci.

Tak jako tělo potřebuje neustálý pohyb, tak i duše. Ta se hýbe myšlením, rozvíjením citů a vytyčováním cílů. Zákon pohybu se projevuje v duševní oblasti jako chtění - vůle, pomocí které uskutečňujeme své přání.

Pokud chce člověk žít v tělesném a duševním zdraví, musí se podřídit zákonu rovnováhy. Znamená to neustálou snahu o vyrovnávání výkyvů a harmonie, které způsobuje aktivní život. Každý má dbát, aby v jeho životě byla rovnováha mezi dáváním a braním, mezi prací a odpočinkem, mezi utrpením a radostí. Rovnováha není stav, který trvá věčně, ale o který člověk musí věčně usilovat. Kdo nedbá na zákon rovnováhy, je jím ,,vyrovnáván" ve formě rozličného utrpení - depresemi, slabostí, chorobami a nehodami.

U mnoha lidí způsobilo zrychlené tempo života pouze bezhlavé konání bez jasného životního konceptu, s jediným cílem - přežít. Kdo nemá čas pravidelně, alespoň pár minut denně se zamýšlet nad svým životem, nad svým jednáním, touhami a cíli, je v neustálém stresu a v napětí, které pak přenáší i na své okolí a do své práce. Jeho život je jen promarněnou šancí, protože nemá čas si uvědomit, nač tu vůbec je.

V každém člověku se začne už v mládí projevovat touha po duchovním poznání formou nevysvětlitelného neklidu a hledání. Smyslem tohoto zákona je, aby člověk duševně rostl a rozvíjel se. Někteří tuto touhu velice brzy udusí nebo zatlačí do pozadí jako něco, co je v praktickém životě nepoužitelné a zbytečné.

Jiní jí zase vytyčí nesprávný směr. Týká se to zejména mládeže a zbožňování idolů - zpěváků, herců, sportovců. Tyto vzory ji inspirují spíše k pěstování marnivosti než k aktivnímu hledání vyšších duchovních pravd a k poznání pravého smyslu života.

Další zase touhu po hezčím a dokonalejším světě, která je projevem tohoto zákona, realizují pohodlným způsobem - únikem do jiných světů ve stavu změněného vědomí, pomocí drog nebo meditací. Avšak zatarasují si tak cestu k poznání vyšších pravd přirozeným vývojem na Zemi.

Takzvaní ,,realisté" přetransformovali tuto touhu, tento neklid do honby za čistě pozemskými hodnotami - majetkem, postavením a zábavou. Navzdory neustálému uspokojování těchto pro ně nejdůležitějších potřeb jim chybí klid a vyrovnanost. Nenašli totiž ten pravý smysl života, ke kterému je mělo hledání dovést - k poznání světa a sebe samého.